Jana Grafová

"Už 8 let žiju s Lynchovým syndromem, který znamená velké riziko nádoru."

"Díky tomu pomáhám lidem s prevencí vzniku rakoviny tlustého střeva. Na základě vlastní zkušenosti učím druhé jak se stravovat, jak se zbavit obav z některých vyšetření,  a jak zvítězit nad touto nemocí."

Můj příběh

Jmenuji se Jana a už 8 let žiju s vědomím, že mám Lynchův syndrom.
Před rokem mi byla diagnostikována rakovina tlustého střeva.

I přes tuto diagnózu dnes žiju svůj život bez strachu a obav.
Dnes si svůj život skutečně užívám.

Žiju život bez stresu, život obohacený o vědomosti a klid, život se stabilní váhou a poznáním, že ani genetický předpoklad k určité nemoci nemusí být stigma a znamenat konec, znamenat ortel s nálepkou nevyléčitelné nemoci.

Jaká jsem dnes?

Lehčí o pravou část tlustého střeva, ale plná energie a vnitřního klidu, obohacená o nové zkušenosti v oblasti zdraví a výživy. Dnes vím, co si žádá mé tělo, které živiny mu chybí a dopřávám mu plnohodnotnou výživu a prevenci. Dnes si užívám každý všední den.

Vyměnila jsem práci a z vrcholové manažerky, která nevěděla kam dřív skočit a žila neustále ve stresu, jsem se stala především pečující matkou, manželkou a …

ženou s Lynchovým syndromem

Ano ženou, která je sice nositelkou Lynchova syndromu, ale nebere to nijak tragicky a díky svým zkušenostem a nabytým znalostem se snaží pomoci lidem se stejným problémem, tak, aby i oni pochopili, že v životě se dá překonat vše, pokud člověk chce a má pozitivně nastavenou mysl.

Ale vždycky to tak nebylo...

Před osmi lety jsem o této diagnóze neměla tušení.

Nikdy jsem nekladla důraz na prevenci, chození po doktorech a výživu. Střídala jsem různé diety a metody hubnutí, protože celé mládí jsem si musela hlídat váhu. K lékaři jsem chodila, když už jsme fakt nemohla vydržet a za 15 let v práci jsem byla pouze jednou na nemocenské, když jsem měla horečky. Jinak jsem vždy nemoci přechodila.

Co jsem dělala špatně?

Zatěžovala jsem své tělo nevyváženou stravou, nebyla jsem schopna určit, co mu chybí. Naopak – věděla jsem, co mu přebývá, že ho mám překyselené neustálým stresem, kávou a sladkostmi, které jsem do sebe ládovala.

A pak se to stalo...

V roce 2010 mi diagnostikovali na základě genetického vyšetření Lynchův syndrom. Celoživotní 99% riziko vzniku rakoviny tlustého střeva.

Co se mi honilo hlavou?

Nejdříve jsem byla naštvaná, proč já, proč zase já, že nebudu chodit na žádné koloskopie a žádná vyšetření. Měla jsem informace z genetické zprávy, měla jsem zprostředkovanou zkušenost mé maminky, která rakovinu tlustého střeva prodělala i s následnou chemoterapií, ale přesto se mi honily v hlavě myšlenky, že se to zveličuje, že mě se to netýká, že se to přehání.

Nicméně na koloskopii jsem šla i když jsem měla hrozný strach.
Když o 3 roky později na tuto nemoc zemřel známý moderátor Vladimír Čech, v tu chvíli mě napadlo, že bych asi ty prevence dodržovat měla, tak jsem šla znovu.

Byla jsem důsledná?

Ne, 4 roky jsem vynechala. Při dalším vyšetření v roce 2016 mi byl diagnostikován nádor v tlustém střevě. Odebrané vzorky diagnózu potvrdily. Během dvou měsíců byla provedena operace a po ní netrpělivé čekání na výsledky histologie ohledně další léčby.

Bála jsem se?

A jak, moc. Čekání na operaci bylo mým nejtemnějším obdobím. Strach v jakém stavu je nádor, zda přežiju, zda se probudím z narkózy. Obviňování sebe sama, že jsem nešla na koloskopii v pravidelných, 2-letých intervalech.

A pak nastal ten zlom...

Jedno ráno, měsíc před operací za mnou přišel můj syn a začal mi vyprávět, jaké to bude, až bude jednoho dne hrát za českou reprezentaci fotbal a já se budu dívat. Ptal se mě, jestli se na to těším. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak mě potřebuje, jak chce, abych tu byla, až bude sklízet své velké fotbalové úspěchy.

Řekla jsem si stop negativním myšlenkám. Já jsem přece bojovník, já tomu nepodlehnu, já musím jít příkladem. Budu žít ještě hodně, hodně dlouho. Zaplavila mě vlna energie a začala jsem svému tělu posílat pozitivní vzkazy a afirmace, začala jsem ho na operaci připravovat.

Co bylo pak?

V období rekonvalescence po operaci se mým blízkým a věrným přítelem stal internet a knihy. Hledala jsem informace, jak bych se měla po operaci stravovat. Začala jsem rekapitulovat svůj život. Začala jsem zkoumat, co bych měla změnit a jak zjistit, které živiny mému tělu chybí. Co mohu udělat proto, aby se rakovina nevrátila.

Stále mi našeptával můj vnitřní hlásek, nejsi v tom sama, jsou jiní se stejným problémem, ty víš, co máš udělat - najít způsob, jak nabyté informace sdílet s dalšími lidmi.

A tak jsem se rozhodla předat zkušenosti vám, kteří, stejně jako já před lety, řeší problém s tímto genetickým onemocněním a diagnózou rakoviny tlustého střeva. S vámi, kteří máte strach už jen z koloskopických vyšetření, nevíte jak provádět prevenci, jak se stravovat a co dopřávat svému tělu.